16. 4. 2014

[RECENZE] Oceán na konci uličky

Autor: Neil Gailman
Originální název: The Ocean at the End of the Lane
Nakladatelství: Polaris
Rok vydání: 2013
Anotace: Svoje dětství si pamatuji živě… Věděl jsem strašlivé věci. Ale věděl jsem, že se rodiče nesmí dozvědět, že o nich vím. Vyděsilo by je to.
Pro našeho vypravěče to všechno začalo před čtyřiceti lety, když byl sedmiletý chlapec. Tehdy ukradl podnájemník jeho rodičům auto a spáchal v něm sebevraždu, čímž probudil prastaré síly, které je lépe nechat na pokoji. Temné bytosti z míst za hranicemi reality se díky fatální chybě ocitly na svobodě, a když zlo proniklo až do chlapcovy rodiny, zjistil, že bude muset udělat všechno, co je v jeho silách, aby vůbec zůstal naživu.
Jeho jedinou nadějí byly tři ženy, které žily na farmě na konci jejich uličky. Nejmladší z nich, Lettie, tvrdila, že jejich rybníček je oceán, přes který sem připluly za staré země.
Její maminka říkala, že si to Lettie nepamatuje správně, protože to bylo dávno, a stará země se stejně potopila.
A Lettiina babička tvrdila, že se mýlí obě, protože si starou zemi nemohou pomatovat.
Taky říkala, že skutečná stará země se nepotopila, ale vybuchla.




Prohlásit, že po přečtení téhle knihy se Neil Gaiman stal jedním z mých nejoblíbenějších autorů, by bylo odvážné. Nedělám to ráda, ale myslím, že pro jednou můžu udělat výjimku. Oceán na konci uličky je totiž naprosto skvělá kniha. Má to, co od dobrého příběhu, nebo alespoň v podobných příbězích, očekávám.
Skvělé charaktery, hlavním (bezejmenným) hrdinou počínaje a Lettie konče, krásný příběh, který se odvíjí plynule a nesmírnou fantasii autora.

Opravdovou třešní na dortu je ale samotná atmosféra příběhu. Těžko jí můžu popsat. Začátek zní mírně pohádkově, ale čím déle čtete, tím více vás obestírá lehká melancholie a beznaděj. Realita se vám víc a víc vzdaluje a čím víc pronikáte do
Lettiina fantastického světa, tím víc chcete číst dál a dozvědět se víc. Podstatné plus je také to, jak se podařilo autorovi popsat děj z pohledu malého kluka.

Celou pravdu se ovšem nedozvíte a budete si muset vystačit s lehkými náznaky, což podle mě ale vůbec není na škodu. Přeci jen nemusíte vědět všechno. Velkým
plus je také to, že ačkoliv se jedná o fantastiku, uvnitř nenajdete ani jedno jediné klišé. Neil Gaiman se obloukem vyhýbá třpytícím se upírům, vlkodlakům a podobné havěti, která je dnes už tak častá, že na ní narazíte v každé třetí YA, ale pracuje se svou vlastní fantasií. Dokonce tak dobře, že v rukou mladšího čtenáře se z Oceánu může vyklubat pěkně děsivý horor.

Jediná věc, která mi na knize vadila (což je v tomto případě prostě hodně silné slovo) byl konec. Nechci spoilerovat, ale určitě neskončí tak, jak byste byli bývali očekávali a už někdy od půlky tak trochu doufali. Na druhou stranu by celá kniha vyzněla úplně jinak a nezanechala ve mě tak trvalý dojem.

O tak dobrých knížkách se píše těžko. Určitě to někteří zaregistrovali i na Twitteru, ale kvůli hodnocení (samozřejmě plný počet) jsem musela překopat celý systém za letošní rok. Pravda, není to moc, ale určitě to vypovídá o kvalitě téhle knihy. 

5 komentářů:

  1. Jojo, Oceán je výborná kniha, patří mezi moje nej od Gaimana, ale u něj mě stejně ještě pořád nic nezklamalo. Já ještě miluju Nikdykde a Knihu hřbitova. Gaimanova fantazie je prostě úchvatná :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nikdykde si (dá-li bůh) koupím co nejdřív, za chvíli si půjdu do knihovny a pokud nebude vypůjčená, brzy si přečtu i Američtí bohové. :)

      Vymazat
  2. Oceán na konci uličky jsem na začátku roku začal poslouchat jako audioknihu (v originále), ale pak nebyl čas ji doposlechnout. Takže doufám, že ji brzo začnu znovu poslouchat a že ji tentokrát doposlouchám :)

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj :)
    Tvůj blog se mi velmi líbí. Chtěla bych tě o něcopožádat.Založila jsem si blog,píšu recenze a chtěla bych tě poprosit o názory a rady,kam psát o recenzní výtisky :))

    http://crazynewdays.blog.cz/


    Předem děkuju!:)

    OdpovědětVymazat