5. 5. 2014

[RECENZE] Temné vody

Autor: Kodži Suzuki
Originální název: 仄暗い水の底から (Honogurai mizu no soko kara)
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2004
AnotaceAutor slavného hororu Kruh přichází s knihou, v níž dokazuje, že mu kromě rozsáhlejších románů není vzdálen ani žánr hrůzostrašné povídky. Ač má všech sedm próz, zařazených do tohoto svazku, nejrůznější námět i zpracování, to hlavní, co je spojuje, je vodní živel. V Temných vodách se tak setkáme s tajuplným pozadím tragédie, která měla vliv na kvalitu pitné vody v činžáku na okraji Tokijského zálivu, s šokujícím průběhem divadelního představení, s nebezpečím číhajícím na účastníky speleologické výpravy, s podivnými obyvateli jednoho pustého ostrova, s pochmurnou lodí duchů, s nečekaným vyústěním plavby snů či se strašlivým tajemstvím skrytým na dně sádky rybářské lodi. Kodži Suzuki píše své povídky v nejlepší tradici Edgara Allana Poea, aby nás přesvědčil, že život v moři nejenom začal - ale že tam často také končí.



Na Kodžiho Suzukiho jsem narazila docela dávno a ne jen tak náhodou. Jakožto milovník jednak hororů, jednak Japonska jsem se dozvěděla o jeho naprosto geniální trilogii. Kruh, Spirálu a Smyčku jsem přečetla
za pár dní a musím říct, že je to jeden z nejlepších hororů vůbec. Na Temné vody jsem si už ale netroufla, musela jsem si dát od podobných knížek pauzu a dostala jsem se k ní až teď.

Musím říct, že jsem od téhle knížky čekala hodně. Bohužel Temné vody nedosahovaly takové kvality jako Kruh. Některé povídky mě opravdu docela vyděsily, o některých jsem nevěděla, co si myslet, a některé byly nemastné, neslané. Každopádně jsem se nebála tak, jak jsem čekala, což je obrovská škoda.

První povídka, Neklidná voda, byla dokonce zfilmovaná, takže na tu jsem se třásla asi nejvíc. Jenže místo geniálně propracovaného, děsivého příběhu (jakým byl právě Kruh). Hlavní postavy mě nijak moc nezaujaly, jednaly stereotypně a musím přiznat, že jsem se místy při čtení i nudila. Celá povídka a obzvlášť některé pasáže byly napsány opravdu velmi dobře, nicméně jsem postrádala nápaditost. Ve zkratce pojednává o svobodné matce s dítětem, strašidelné kabelce s Hello Kitty a vodě.

Povídka Osamělý ostrov byla o něco málo nápaditější, ale spíš než vystrašeně jsem se cítila hrozně znechucená. Horor to nebyl ani náhodou, ale tahle povídka byla jedna z nejlepších, které jsem v knížce našla. Hlavní postavy byly víceméně sympatické, zápletka poměrně zajímavá, žádný kýč, ale hlavní hrdina působil poněkud afektovaně. Děj se točí kolem Baterie č. 6, osamělého ostrova, který je už léta opuštěný. Nebo ne?

Sádka oproti tomu už poměrně děsivá byla. Už jsem kdysi psala o What The Hell efektu a právě ten se dostavil. Podle mě dost nechutná, ale na druhou stranu opravdu dobrá povídka. Začíná přitom poměrně klidně - otec se prochází u pobřeží se synem a hledá svou manželku. Jenže ona dobré dva dny nepřijde domů. Navíc je to dost dysfunkční rodina. Pokud čtete horory, určitě dokážete odhadnout, co se asi tak stalo. Mě to napadlo v polovině, takže jsem tak překvapená nebyla. Nicméně konec mě celkem dostal, i když byl dost zmatečný. Další věc, která mi vadila, byla ta, že rodila byla až moc dysfunkční. Ale opravdu jsem si jí užila.

Plavbu snů považuji asi za nejděsivější. Ačkoliv není zas až tak oslnivě originální, je skvěle napsaná a já se ke konci přistihla, že nevím, jestli mám knihu zaklapnout, zahodit a utéct, nebo co nejrychleji dočíst do konce. Je to tím, že se tenhle rok v prosinci chystám na pár dní na katamarán a tahle povídka se odehrává na lodi. A všechno začne nalezením jedné boty.

Povídka Na širém moři mě po Sádce a Plavbě snů dost zklamala. Základní myšlenka je opravdu skvělá - najde se loď, která vypadá, jako by její obyvatelé najednou zmizeli - jídlo na stole, všechny věci na svých místech, vybalené kufry. Někdo jí musí pohlídat - rybářská loď musí dál a někdo musí počkat na hlídku. Kazuo Širaiši má docela jasnou představu o tom, jak úžasné by bylo strávit noc na luxusní jachtě. Jak si asi dokážete představit, tak skvělé to zase nebylo. Ze začátku se mi tahle povídka hrozně moc líbila, ale konec mi vůbec nesedl.

Sám autor. Prý začal tak, že
vyprávěl studentům strašidelné
historky. Takového učitele bych taky chtěla!
Akvarely je nejdivnější povídka z celé knihy. Všechno v podstatě začíná naprosto nevinnou divadelní hrou, souborem, což je naprosto skvělý potenciál, je děsivá, ale co se konce týče, vyrazil mi dech. Což je samozřejmě fajn, ale spíš mě zklamal a zmátl. Postavy jsou poměrně zvláštní a protože jsou Akvarely dost krátké, nestihla jsem se s nikým ztotožnit.

Podmořský les je opravdu milá povídka. Tedy, zas až tak milá není, protože tam poteče krev, ale krásně navazuje na prolog celé knihy. Opět není moc strašidelný, ale hrozně jsem litovala hlavního hrdinu. Pokusím se vyhnout spoilerům, ale určitě si dovedete představit, co se stane, když dva jeskyňáři sestoupí do neprobádané jeskyně.

Potom je tu prolog a epilog. Autor zakomponoval povídky do vyprávění babičky, která chodí každý den po pobřeží a vymýšlí příběhy o vyplavených věcech. V Podmořském lese dokonce přímo vystupuje.

Můj celkový dojem z téhle knížky? Jsem na vážkách. Na GoodReads jsem knize dala tři hvězdičky. Možná je to málo, ale můj způsob hodnocení je takový, že pět hvězd dostane jen naprosto geniální, skvělá a úžasná kniha (Třeba The Night Circus nebo Hitchhiker), čtyři hvězdičky hodně dobrá, tři zase docela dobrá, dvě špatná (ale ne úplně) a jednu hrozná. Níž už opravdu nejdu. Nicméně, musím říct, že kniha vůbec nebyla špatná, ale rozhodně jí doporučuji přečíst před Kruhem, protože ten nasadil laťku hodně vysoko.

1 komentář:

  1. O této knize jsem nikdy neslyšela. Zní to docela zajímavě, ale není to zrovna můj šálek kávy. Každopádně moc pěkná recenze:)

    OdpovědětVymazat