20. 1. 2015

[RECENZE] Spící město

Autor: Martin Vopěnka
Vyšlo: 2011
Nakladatelství: Fragment
Počet stran: 272 (hardback)
Formát: E-book
Anotace: Čtyři sourozenci, nejstarší Kryštof, dvojčata Ema a Kristýna a malý Samuel, žili ještě donedávna ve šťastné rodině. Jednoho rána se ale probudili v hrozné situaci. Jejich rodiče upadli do záhadného spánku a oni si musí najednou poradit docela sami. Jak zjistili, usnuli všichni rodiče po celém světě. A co je ještě horší, malého Samuela jim unese neznámý muž! Pro sourozence začíná každodenní boj, v němž vítězí ti silnější, vychytralejší a bezohlednější. Zároveň ale poznávají, jak je důležité držet při sobě, pomáhat si a nedat se.
Podaří se jim malého Samuela zachránit? A jak rodiče opět probudit?



Tuhle knihu jsem měla vyhlédnutou prakticky od doby, kdy vyšla, ale nepociťovala jsem nějakou závratnou touhu jí číst. Nicméně poté jsem měla šanci stáhnout jí jako e-knihu (samozřejmě zdarma) a protože jsem jednu noc neměla v letadle přelétajícím Atlantik moc co dělat, pustila jsem se do ní a po dočtení měla dost rozporuplné pocity.

Nejprve klady. Tahle kniha je napsaná opravdu dobře, nemusela jsem se do čtení nutit a děj ubíhal závratnou rychlostí. Zajímavé zvraty, chvílemi hodně, hodně, hodně divné, ale já jsem opravdu hodně otrlá (taky sleduji Ligu gentlemanů, že...), takže mě zas až tolik nezaskočily. Hlavní postavy byly snesitelné a celá katastrofa poměrně zajímavě promyšlená.

Jenže je tu několik ale. Nejprve postavy. Podle mého názoru prostě nebyly napsané dobře a nevěřila jsem jim ani nos mezi očima. Pokud vím, autor sám má děti, a tak naprosto nechápu, jak mohl Kryštofa, Kristýnu, Emu a Samuela napsat tak, jak je napsal.

Začněme Kryštofem, protože ten mi ze všech přišel nejhorší. Mám dojem, že autor nikdy v životě nezakopl o patnáctiletého puberťáka. Nevěřím, že by nevěděl, co je to sex a co se kolem něj děje, já bych to ostatně pochopila ve věku dvojčat. Což byl jeden z důvodů, proč jsem měla tendenci po každé desáté stránce bít hlavou do zdi.

Se zbytkem sourozenců jsem zas až takový problém neměla, to spíše s vedlejšími charaktery, u kterých byl úplně stejných problém. Ploché, nudné, neuvěřitelné, opět jsem měla problém se do kohokoliv vcítit a uvěřit, že je to skutečný člověk. Jako figurky v kamišibai. Papírové, ploché, pořád stejný výraz. Což bych asi i překousla, v dětských knihách nemůžeme mít „normální" postavy, jenže tohle podle mě prostě není dětská kniha.

Kdybych měla potomky, do ruky bych jim Spící město nedala ani náhodou. Co se v téhle knize stane
je prostě neuvěřitelné. Hlavní postavy jisté situace vůbec nechápou. To je zase nepochopitelné pro mě. Když mi bylo jedenáct nebo dvanáct, myslím, že jsem měla už o světě poměrně jasnou představu a zvěrstva, která se v knize odehrávají, bych neměla problém zaregistrovat.

Vůbec jsem ne nekamarádila s koncem, Náhody se v literatuře vyskytují často, ale prostě jsem se nemohla smířit s tím, jak kniha skončila. Přišlo mi to prostě mírně nedomyšlené, některé události naprosto zbytečné a okrádající zápletku způsobem, který mě prostě nebavil. Také jsem tak trochu nepochopila, proč je tahle kniha označena jako science fiction. Nevidím tam ani jediný pořádný znak tohoto žánru a budu si stát za svým názorem, že dystopie pro děti prostě nikdy nebude fungovat.

Hodnocení
Knize jsem se nakonec rozhodla dát dvě hvězdičky z pěti. Tahle kniha má své kouzlo a nápad je pro dětskou knihu nepochybně dobrý. Jenže kniha má i své velké mouchy. I když vezmu na vědomí, že jsem už mimo cílovou skupinu, můžu s klidným svědomím říct, že autor to, co chtěl splnit, nesplnil. Není to kniha pro děti a v konečném důsledku zvláštní hybrid ani pro děti, ani pro dospělé, a ačkoliv jsem při čtení moc netrpěla, tahle kniha se mezi mé oblíbené prostě nedostane.

2 komentáře:

  1. Naprosto s Tebou souhlasím, taky mi přišlo, že autor měnil psychický věk dětí podle toho, jak se mu to hodilo :)

    OdpovědětVymazat
  2. kazdopadně to zni zajimave :)

    OdpovědětVymazat