12. 4. 2015

[RECENZE] Na vlnách

Originální název: さざなみ軍記・ジョン万次郎漂流記 (Sazanami Gunki / John Mandžiró Hjórjúki)
Autor: Masudži Ibuse
Překladatel: Antonín Líman
Vyšlo: 2007 (orig. 1986)
Nakladatelství: Paseka
Počet stran: 184
Formát: Hardback
Anotace: Dvě historické novely světoznámého japonského prozaika uvádí čtenáře do doby konce dvanáctého století, tehdy padl kdysi mocný rod Tairů. Ve druhém příběhu se ocitáme v polovině devatenáctého století, kdy je mladý rybář konfrontován s jinou kulturou.
První příběh je vyprávěn v klasickém stylu válečných kronik, které mají v japonské literatuře velkou tradici a nezastupitelné místo. Hlavní hrdina z rodu Taira, Tomoakira, šestnáctiletý mladík, je nucen putovat s vojskem po celé zemi. Během této cesty si vede deník, do kterého poznamenává nejen důležité zápisky týkající se válečného stavu, ale i své zamilování do venkovské dívky, na kterou během své cesty mnohokrát vzpomíná, a jejíž obraz si snaží v mysli vyvolat. Druhý příběh je založen na skutečné události. V polovině devatenáctého století ztroskotal John Mandžiróa na americkém břehu. Toto téma bylo v japonské literatuře zpracováno již několikrát především díky deníkům, které po sobě Mandžiróa skutečně zanechal. Ibuse však popisuje především propastný rozdíl mezi americkou a japonskou kulturou, ironicky glosuje výslovnost japonských úředníků.



Pustila jsem se do další knihy z pera japonského autora, tentokrát Masudži Ibuseho. Na vlnách obsahuje dvě historické novely, první z období války Genpei, konflitku mezi rody Minamoto a Taira, druhá ze života trosečníka, kterého zachránili američtí velrybáři. Pro Ibuseho jsem se rozhodla z jednoho prostého důvodu - historické novely mám ráda moc, ale většina japonských autorů píše o první, případně druhé světové válce, což je téma, kterému se snažím vyhýbat.

První příběh se odehrává ve 12. století. Díky deníkovým zápiskům jednoho méně významného člena rodu Taira se postupně dozvídáme o jejich postupu do jižních provincií. Prohrané bitvy, úskoky a masakry jsou tady na denním pořádku. Pokud se v japonské historii alespoň trochu vyznáte, určitě si tuhle novelu užijete - sice není na sto procent přesná, ale díky poznámkám pana Límana těch několik detailů poznáte.

Pokud jste se s japonskou historií ještě nesetkali, rozhodně doporučuji si přečíst alespoň nějaké základy, než se na tohle vrhnete. Celkově se mi první příběh moc líbil, období Heian mám moc ráda a ačkoliv ve válkách se úplně nevyžívám a v místních názvech mám hrozný guláš, za ten přísun dobových reálií to tedy rozhodně stálo.

Co se týče druhé novely, ta se mi bohužel líbila o něco méně. Celková struktura příběhu už neměla podobu deníkových zápisků, ale spíš kapitol, které se dělí podle roků a celkově etap Mandžiróových cest. Styl autora je velmi chytlavý, nicméně forma poněkud pokulhává a spíš než zajímavý historický příběh připomíná spíš část učebnice dějepisu, která sice patří k těm zajímavějším, ale pořád je to učebnice.

Nejvíce mi na tomto příběhu vadí samotný začátek, který je prostě a jednoduše nereálný. Představte si, že byste ztroskotali a zachránili by vás námořníci, který mluví úplně jiným jazykem a vy se musíte nějak dorozumět, pravděpodobně jen posunky. Ibuse bohužel v téhle části naprosto pohořel, protože to, jakým způsobem si všichni okamžitě skvěle rozuměli bez toho, aniž by Japonci uměli slovo anglicky a Američani slovo japonsky je prostě otřesné.

Denzó právě přikládal Džúsukemu na bolavou nohu plátěný obvaz, když do jeskyně vstoupil člověk černý jak bota, nesrozumitelnou hatmatilkou začal něco drmolit a pak se ho snažil vytáhnout ven. Překvapený Denzó ho odstrčil a pokusil se utéct, ale pak do jeskyně vstoupil běloch a začal mu posunky něco vysvětlovat. Denzó si to vyložil takto: 
„Jen klid, jen klid! Nic zlého vám neuděláme. Vaši tři druhové jsou už v bezpečí na našem člunu. Všechno je v pořádku, patříme přece všichni k bratrstvu čtyř moří!" 

Jako vážně? Já vím, jaké to je, když se dorozumíváte s někým, kdo vám nerozumí ani slovo, a můžu vám říct, že bych měla docela problém naznačit jen řečí těla třeba "bratrstvo čtyř moří".

Také jsem měla malý problém s překladem. Nevím, jestli to má na svědomí právě pan Líman (tomu se mi snad ani nechce věřit), možná jde o práci korektora, ale ačkoliv je tam takových detailů víc, nejvíce mě snad namíchlo skloňování sufixů. Těm, kteří nemají s japonštinou žádné zkušenosti, to asi nic neřekne, ale zasvěcení ví.

Na druhou stranu oceňuji fakt, že se překladatel rozhodl pro českou transkripci. Pak se nemůžu stát, že nevíte, jak co číst, protože japonská výslovnost je velmi podobná té české, s čímž mám velký problém. Pak se vám nestane (jako jedné mojí spolužačce), že Fudži-san (hora Fudži) přepíšete jako Fudgi jen proto, že japonština se často přepisuje Hepburnem.


Hodnocení
Celkově se mi tahle kniha poměrně hodně líbila. Trocha japonských reálií není nikdy na škodu. Ale i kdyby vás Japonsko nezajímalo, rozhodně si tuhle knihu přečtěte, malé odchýlení od běžné západní literatury není nikdy na škodu. Já osobně Na vlnách hodnotím čtyřmi hvězdičkami z pěti. Ačkoliv vůči druhému příběhu jsem měla mírné výhrady, kniha jako celek na mě působí velmi dobře a rozhodně jí doporučuji.

Žádné komentáře:

Okomentovat