8. 5. 2015

[RECENZE] Vílí kruhy

Autor: Tereza Matoušková
Nakladatelství: Mytago
Vyšlo: 2015
Počet stran: 256
Formát: Paperback
Anotace: Když bohové z Aze zničili svět na Souši, stvořili si nový pod mořem - ponuré místo osvětlované mechanickým sluncem. Po tisíciletích, během nichž v Podmoří vznikla rozvinutá civilizace, se objevila nová božstva. Otevřený konflikt mezi dvěma pantheony skončil křehkým příměřím. Místo rozkvětu však přichází další krize. Po hravé odbočce Hladových přání se Tereza Matoušková vrací k událostem na velkém jevišti Podmoří. Mechanické slunce pohasíná, staří bohové se zavřeli ve svých příbytcích a mladé příliš tíží hříchy minulosti. Podmořské národy si tak musí pomoci samy. Kolují zkazky o moci, která dokáže udržet zmírající vegetaci i bez slunečního světla. Vládnou jí Víly, zahořklé bytosti, které se nikdy nesmířily se zánikem života nad hladinou. Osud ostatních kultur je nezajímá a jejich kouzla se živí krví. Schyluje se k válce, která nebude mít vítězů.




Moje druhá kniha z pera Terezy Matouškové, na kterou jsem se, přiznávám, už hrozně dlouho těšila. Do ruky se mi dostala někdy koncem minulého měsíce a rozečetla jsem jí v podstatě ten samý den, určitě jste viděli spoustu fotek a statusů, v podstatě jsem tím zaspamovala všechny sociální sítě. A jak se mi tedy líbila?

A ty geniální ilustrace!
Ačkoliv mi chvíli trvalo zorientovat se v reáliích, které jsem měla možnost pochytit jen z Hladových přání, musím říct, že reálie Podmoří se mi opravdu moc líbily, působí uvěřitelně a velmi oceňuji, že nejde o „další Středozem" případně „vypůjčím si středověk" jako v mnoha jiných knihách - magie i technika, vlastní mytologie, tím pádem uvěřitelný svět, ze kterého bych si s chutí přečetla něco víc.

Styl psaní, jako u Hladových přání, je velmi příjemný a čtivý. Děj se posunuje dopředu poměrně rychle, žádná hluchá místa. Největší plus bych dala jednoznačně za konec, který je skvěle vygradovaný a i po velkém finále, kdy už zbývá posledních pár stránek, budete stejně sbírat bradu z podlahy. Namísto lehce pohádkového (a značně morbidního) příběhu jsou Vílí kruhy o hodně vážnější a pro starší čtenáře (Dodatek: kam se hrabe 50 odstínů!). Z Podmoří jsem sice přečetla jen dvě knihy, ale už teď můžu říct, že vážnější tón se mi k tomuto světu hodí o něco víc.

Zatímco ve Hladových přáních jsem si více zamilovala Atalana a Zorenu, tentokrát dostali víc prostoru i Kerdea a Femorian, který oficiálně patří mezi mé nejoblíbenější postavy vůbec. Každý z nich má svého kostlivce ve skříni, což z nich dělá skutečné lidi. Co mě velmi zaujalo byly samotné víly - nejsou to ty stereotypní jemné éterické bytosti, které běhají po lese a tancují - dokáží být pěkně krvelačné potvory, jejichž svět se diametrálně liší od ostatních ras v Podmoří.

Jediný detail, kterého jsem si všimla a který mne... nechci říct zklamal. Zkrátka, líbilo by se mi, kdyby bylo věnováno víc prostoru opravám slunce, nějaká vedlejší dějová linka, takhle jsem se v podstatě dozvěděla hrozně málo o tom, jak to celé probíhalo, až na jednu pasáž ke konci knihy - na druhou stranu je pravda, že jsem se bez toho dokonale obešla, takže je to jen takový můj malý osobní dodatek.

Hodnocení
Celkově se mi Vílí kruhy opravdu moc líbily. Propracovaný svět, uvěřitelné postavy, výborně vygradovaný příběh. Knihu jsem četla doslova se zatajeným dechem a posledních padesát stran jsem proletěla naprosto neuvěřitelnou rychlostí. Pokud jste Vílí kruhy ještě nečetli, rozhodně je doporučuji. A teď mě omluvte, jdu se těšit na křest!

2 komentáře:

  1. Túto knižku by som si rada časom prečítala, tak snáď to vyjde.:) Tvoja recenzia ma k tomu rozhodne len povzbudila!

    OdpovědětVymazat
  2. Vílí kruhy mám na seznamu mých čtenářských přání od okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že vyjdou. Nedávno jsem si je konečně dovezla domů a těším se, až se do nich pustím, jakmile bude správná příležitost a hlavně dost času (který je ve zkouškovém vždy nedostatkové zboží). Tvoje recenze mě ještě utvrdila v dojmu, že je na co se těšit. :)

    OdpovědětVymazat