21. 7. 2015

[RECENZE] Anansi Boys

Autor: Neil Gaiman
Nakladatelství: HarperTorch
Vyšlo: 2006
U nás: Polaris, 2009
Počet stran: 384
Formát: Paperback
Anotace: Fat Charlie Nancy's normal life ended the moment his father dropped dead on a Florida karaoke stage. Charlie didn't know his dad was a god. And he never knew he had a brother. Now brother Spider's on his doorstep -- about to make Fat Charlie's life more interesting... and a lot more dangerous.









U téhle knížky (a Gaimana všeobecně) je těžké popsat vlastní pocity. Anansi Boys je třetí kniha od Gaimana, kterou jsem četla (po The Ocean at the End of the Lane a Good Omens) a musím se přiznat, že jsem se utvrdila v jedné věci - Gaimanův styl ještě tak dobře neznám a nemůžu proto moc předpovídat, jak se příběh vyvine a ani o čem bude. Takže když jsem otevírala Anansi Boys, měla jsem jisté teorie, ale vůbec jsem netušila, co mě ve skutečnosti čeká.

"Of course, everyone's parents are embarrassing. It goes with the territory. The nature of parents is to embarrass merely by existing, just as it is the nature of children of a certain age to cringe with embarrassment, shame, and mortification should their parents so much as speak to them on the street."  

Začátek téhle knížky je naprosto geniální. Gaiman dokáže popisovat takovým způsobem, že se okamžitě přilepím ke knize a každému, kdo by jen pomyslel na to, že mě vyruší, ukousnu hlavu. Jenže zároveň, a to je podle mě taky Gaimanova specialita, můžu kdykoliv ve čtení přestat. Sice mě zajímá, co bude dál, přirozeně, nicméně necítím to, co u čtení jistého druhu knih - tu nutkavou touhu číst dál. V Anansi Boys se toho zas až tolik neděje.

Velkou předností téhle knihy, kromě tedy již opěvovaného stylu autora, je rozhodně humor. Snad v každé kapitole se našlo něco, u čeho jsem se alespoň pousmála (smutná pravda - smát se naplno mi brání to, že se soustředím na jazyk), a to je prosím co říct, protože mě se co se týče humoru těžko člověk (A co teprve spisovatel!) zavděčí. Kouzlo tohohle autora spočívá hlavně v tom, že dokáže napsat jak ty hluboké pasáže, u kterých se čtenář musí na chvíli zastavit a divit se, jak příšerně accurate to je, tak i ty zábavné. Těžko se hledá autor, který by tohle zvládal.

“There was something about being in the vicinity of Grahame Coats that always made Fat Charlie (a) speak in cliches and (b) begin to daydream about huge black helicopters first opening fire upon, then dropping buckets of flaming napalm onto the offices of the Grahame Coats agency. Fat Charlie would not be in the office in those daydreams. He would be sitting in a chair outside a little cafe on the other side of Aldwych, sipping a frothy coffee and occasionally cheering at an exceptionally well-flung bucket of napalm.” 
Co se mi na knize ale hodně, hodně líbilo byl fakt, že se Gaiman nesnaží se zavděčit z hlediska rasy. Hodně je to teď vidět v amerických seriálech - pokud tam není někdo černý, asiat nebo žena, hned je to špatně. Už se mi stalo, že jsem četla recenzi, která nějakému seriálu vytýkala, že je tam málo gayů a černochů. Proč o tom mluvím? Asi do poloviny knihy (kdy jsem na GoodReads narazila na jednu obzvlášť zajímavou recenzi) mě vůbec nenapadlo, že by hlavní hrdina mohl být černoch. Dává to smysl, nicméně jsem nějak nezaregistrovala, že by se o tom autor zmiňoval, možná jednou, každopádně to příliš nerozmazával, jinak by mi to utkvělo . Na druhou stranu bych řekla, že by bylo dobré to zmínit hned na začátku, abych si mohla představit hlavního hrdinu a jeho bratra správně.

Teď trochu k povaze postav. Oba bratři, Charlie i Spider, mi stoprocentně sedli. Zatímco Charlie je tak trochu tele, snaží se žít normální život, ale nejen že ho jeho otec ztrapňuje jako kluka, on to musí dělat i postupně. A ani Spider do jeho života nezasáhne úplně pozitivně. Spidera jsem si oblíbila hned, hlavně tedy to, jakým způsobem se v knize vyvíjel. Ono být synem boha (pochopila jsem zprávně, že Anansi je tak trochu africký Loki?) není úplná sranda.

Co se týče úrovně angličtiny, tahle kniha mi nepřišla nijak těžká, ale přesto bych jí začátečníkům nedoporučovala, protože rozhodně nejde o Young Adult a taky není z nejkratších. Já jsem nepoužila slovník ani jednou, ale mnou se neřiďte, já jsem hrozně líná a od knihy mě odlepí máloco.


Hodnocení
Tahle kniha se mi opravdu moc líbila, takže jsem nemohla jinak než dát zasloužených pět hvězdiček. Sice mi něco málo chybělo, ale to bylo jen proto, že jsem od knihy čekala malinko něco jiného (aka. když něco koupíte a pak se na to půl roku těšíte), nicméně od poloviny to pro mě bylo opravdu úžasné, plný počet hvězd si rozhodně zaslouží. A na konec kratičkou ukázku.

“Fat Charlie blew his nose. "I never knew I had a brother," he said.

"I did," said Spider. "I always meant to look you up, but I got distracted. You know how it is."
"Not really."
"Things came up."
"What kind of things?"
"Things. They came up. That's what things do. They come up. I can't be expected to keep track of them all."
"Well, give me a f'rinstance."
Spider drank more wine. "Okay. The last time I decided that you and I should meet, I, well, I spent days planning it. Wanted it to go perfectly. I had to choose my wardrobe. Then I had to decide what I'd say to you when we met. I knew that the meeting of two brothers, well, it's the subject of epics, isn't it? I decided that the only way to treat it with the appropriate gravity would be to do it in verse. But what kind of verse? Am I going to rap it? Declaim it? I mean, I'm not going to greet you with a limerick. So. It had to be something dark, something powerful, rhythmic, epic. And then I had it. The perfect line: Blood calls to blood like sirens in the night. It says so much. I knew I'd be able to get everything in there - people dying in alleys, sweat and nightmares, the power of free spirits uncrushable. Everything was going to be there. And then I had to come up with a second line, and the whole thing completely fell apart. The best I could come up with was Tum-tumpty-tumpty-tumpty got a fright."
Fat Charlie blinked. "Who exactly is Tum-tumpty-tumpty-tumpty?"
"It's not anybody. It's just there to show you where the words ought to be. But I never really got any futher on it than that, and I couldn't turn up with just a first line, some tumpties and three words of an epic poem, could I? That would have been disrespecting you."
"Well...."
"Exactly. So I went to Hawaii for the week instead. Like I said, something came up.” 

2 komentáře:

  1. Pekná recenzia :) Ja som knihu mala z knižnice a musím sa priznať, že mi ani raz nenapadlo, že by Charlie mohol byť černochom :O Ja mám strašne rada Gaimanov štýl písania, pretože miestami je akoby úplne nezmyselný a prefantazírovaný, ale v zápätí sú - ako hovoríš - hlboké. Hneď nato som čítala Oceán na konci ulice, ten ma očaril rovnako ako iné jeho knihy. Ak môžem ešte odporučiť, tak aj Americkí bohovia sú veľmi dobrí, aj keď mne sa to pomalšie čítalo, pretože som si to chcela viac užiť :)

    OdpovědětVymazat
  2. Anansi Boys jsou přesně na mým seznamu knížek, na který se chystám už nehorázně dlouho. Asi se do nich budu muset konečně pustit. :D Momentálně mám rozečtený American Gods a to taky rozhodně můžu doporučit. Pravda, taky musím říct, že mě Gaiman místy docela slušně překvapí, protože prostě nevím, co od něj můžu a nemůžu čekat, ale... No, jsem ochotná si na to zvyknout. :D

    OdpovědětVymazat