2. 8. 2015

[RECENZE] Japonsko za zrcadlem

Originální název: Japan Through the Looking Glass
Autor: Alan Macfarlane
Překladatel: Barbora Scheinherrová, Pavel Černovský
Vyšlo: 2013
Nakladatelství: Kniha Zlín
Počet stran: 231
Formát: Paperback
Anotace: Když se antropolog Alan Macfarlane setkal s Japonskem poprvé, připadal si jako Alenka v Říši divů. A tak zatoužil porozumět téhle zemi, její kultuře a zvykům. V této knize nás provází všemi stránkami japonské společnosti, od těch nejobecnějších až po ty nejintimnější. Postupně před námi odkrývá mnohostrannou povahu této země a jejích lidí. Bez sentimentu a s čestností nám ukazuje Japonsko tak, jak ještě nikdo před ním.




Jak už určitě spousta z vás, co mě čtete trochu déle, zjistila, Japonsko je jedna z věcí, které opravdu miluju, a nenechám si ujít jedinou knihu o něm. Tedy, většinou. Právě proto a taky kvůli krásné obálce jsem si jí musela pořídit. No, než jsem si ji stihla koupit, dostala jsem jí k Vánocům, od té doyb jsem na ní zálibně koukala a pak jsem jí prostě musela vytáhnout z poličky.

Alan Macfarlane je antropolog, takže kniha se nejprve tváří tak trochu jako antropologická studie, což ale v případě Japonska (nebo autora?) úplně nefunguje. Autor sice rozebírá mentalitu Japonců z rozličných úhlů pohledu, problém je spíš v tom, že je do značné míry subjektivní. Hned v první kapitole jsem měla trochu pocit, že aby kniha byla "vědečtější", autor se rozhodl citovat některé ostatní akademiky (s kterými většinou nesouhlasil) a své přátele Japonce.

V tuto chvíli (první kapitola) mě jakákoliv důvěra k autorovi naprosto opustila. Problém je zřejmě v tom, že ačkoliv rozumí antropologii, zaměřuje se na spoustu zemí. Podle mého názoru nejde se Japonsku věnovat rok a pak si říct něco ve smyslu, že jé, konečně rozumím Japoncům. Co ale pokládám za velké mínus knihy, za což jsem taky musela strhnout jednu hvězdičku, je fakt, že autor nejen že neumí japonsky, on se ale očividně ani neobtěžoval se cokoliv z ní naučit. Jazyk je velmi podstatná část každé kultury a ne nadarmo se říká, že když se člověk naučí jazyk, pochytí i něco z kultury. A protože já se japonštinu učím už nějaký ten pátek, dovolila jsem si vypsat dvě nejzajímavější pasáže a maličko je okomentovat.

'V samotném jazyce Japonců chybí slovesné časy, tento rys má společný s čínštinou. Slovesné časy se v japonštině používají zřídkakdy, tudíž všechno je potenciálně zároveň minulostí, přítomností i budoucností. To je naprostý protiklad pojetí času lineárního, táhnoucího se přes věci, které se staly, dějí a které se možná nebo určitě stanou.' 
'Chamberlain uvádí, že „japonská podstatná jména nemají rod ani číslo, přídavná jména se nestupňují, japonská slovesa nečasují". Není vůbec snadné si představit, že bych měl mluvit bez použití času, podmětu a předmětu anebo bez stupňování přídavných jmen.' 

Tady je opravdu vidět povrchová či žádná znalost jazyka. Původně jsem tu z recenze nechtěla dělat přednášku, ale neodpustím si malé vysvětlení, proč mi tohle připadá špatně napsané (a nebo je autor prostě ten typ lidí, co píše o něčem, o čem nic neví). Prvně musím říct, že japonština je velmi unikátní jazyk hlavně co se týče gramatiky a porovnávat ho s jakýmkoliv jiným jazykem je podle mě trochu hloupé. (Kdyby autor mluvil plynně japonsky, neřeknu ani slovo!)

Nejprve tedy k prvnímu odstavci. V japonštině slovesné časy nechybí. Čínsky neumím, takže podobnost tady opravdu nemůžu moc posoudit. Je pravda, že ve slovese jako takovém se čas neprojevuje. Dám příklad. Taberu znamená jíst. To, co jsem teď napsala, je slovníkový tvar, taky se používá v neformálním jazyce jako přítomný/budoucí čas. Tady už je vidět, že nějaký čas to má. Ve formální konverzaci by se použilo spíše tabemasu, kde se jen přidá koncovka zdvořilosti. Minulý čas pak vypadá takto: tabemašita. Takže ano, teoreticky se čas neprojevuje přímo na slovese, ale na koncovce, nicméně pořád se nedá tvrdit, že neexistují slovesné časy.

Není ani pravda, že přídavná jména se nestupňují. Opět mám pocit, že Macfarlane hodně porovnává s angličtinou. Jenže jak už jsem řekla, porovnávání v téhle knize představuje trochu problém - autor se snaží porovnávat neporovnatelné. Protože ona se ta přídavná jména přímo nestupňují, ale to je tím, že gramatika v japonštině používá trochu jiný systém. To by ale bylo na hodně dlouhé vysvětlování, takže konec nudné přednášky ukřivděného japanofila a zpět ke kvalitám knihy.

Abych si pořád jen nestěžovala, musím zmínit část o politické mentalitě národa, která mě zaujala - protože o japonské nedávné historii zas tolik nevím (nemám ráda dějiny 20. století), docela mě překvapila autorova poměrně slušná znalost a myslím, že se spoustou jeho názorů jsem souhlasila, V Japonsku jsem ale nikdy nebyla, takže jsem si úplný obrázek ještě neudělala. Hodně mě ale zaujala hlavně část o japonské demokracii (která prý ani není tolik demokracie, ale to vedlejší).

Jednoduše řečeno, tuhle knihu nechci doporučovat ani tak těm, kteří se o Japonsko zajímají, zas až tolik nových věcí se nedozví, ale rozhodně by bylo fajn tuhle knihu vnutit naopak lidem, kteří se do teď o odlišnou kulturu moc nezajímali. My tady v Evropě jsme hodně velcí evropocentristé a o jiných kulturách většinou nemáme moc ponětí, takže si myslím, že není od věci si tuhle knihu přečíst. Možná jako já zjistíte, že naše západní zvyky a postupy nejsou vždycky jediné správné a že věci jdou dělat i jinak. Hlavně dnes, v době, kdy se řeší barva kůže, gender a podobné věci. To by ale opět vydalo na celý článek, takže myslím, že v nejlepším by bylo dobré přestat.


Hodnocení
Tak tahle kniha byla... zajímavá. Byly tu pasáže, které jsem si opravdu užila a které mě donutily přemýšlet, některé mi mírně zvedly tlak, ale knize stejně musím dát tři hvězdičky z pěti. Měla jsem pocit, že autor chvílemi vyjímečnost Japonska trohu přeháněl, občas jsem měla pocit, že si ho i idealizuje a v některých věcech zbytečně ospravedlňuje, ale nejvíce mi asi vadil jeho pseudovědecký styl. Nevím, jestli jsem ochotná číst jeho další knihy, ale rozhodně nelituji toho, že jsem přečetla tuhle.

3 komentáře:

  1. Je hrozně fajn, že se tahle kniha dostala do rukou někomu, kdo má o tématu nějaké informace :) Mohla bych požádat o doporučení nějaké knihy o Japonsku, kterou považuješ fakt za dobrou? .)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přiznám se, že toho zas tolik načteného nemám, já spíš japonskou beletrii než naučné knihy, ty taky často velmi dobře ukazují, jak to v Japonsku momentálně vypadá, ale hodně dobré knihy píšou čeští japanologové, třeba Kouzlo šerosvitu od Límana je hrozně fajn. :)

      Vymazat
  2. Mám ji doma už od loňského roku, ale pořád čtu nějakou beletrii, takže jsem se k tomu ještě nedostala a obávám se, že po přečtení Tvé recenze ji budu odkládat dál a dlouho :(

    OdpovědětVymazat