14. 9. 2015

Čeština je nej! A nebo ne?

Zdravím! Dneska to nebude ani recenze, ani shrnutí, ale spíše něco jako úvaha. Vyprovokoval mě (v dobrém slova smyslu) tenhle článek a doporučovala bych ho přečíst, než se pustíte do mého. Na závěr úvodu bych jen ráda dodala, že ačkoliv miluji cizí jazyky, nadpisem rozhodně nechci říct, že češtinu nemám ráda, jen bych se ráda zamyslela nad něčím, co tvrdí spousta lidí, ale mě to nepřijde tak úplně pravda. Taky nereaguji na článek konkrétně, ale spíš se inspiruji tím, co slyším okolo sebe.




Nejprve by asi bylo dobré vyjádřit můj postoj k češtině a doufám, že mě za to nepověsíte na nejbliští sloup. Nepatřím k těm, kteří češtinu zavrhují a naopak vzývají angličtinu nebo jiné jazyky, ale rozhodně se nepovažuji za někoho, kdo svojí mateřštinu bezmezně obdivuje, takže se občas prostě neudržím a jsem mírně kritická. (Nepleťte si, prosím, kritická a objektivní. Já totiž objektivní často ani být neumím.) 

Existuje spousta lidí, kteří se se mnou často a rádi hádají, hlavně ve chvílích, kdy si nemůžu vzpomenou na české slovíčko a místo toho použiji anglické nebo japonské. Většinou jde o starší generaci lidí, kteří se buď museli učit rusky, nebo ještě německy.

Neberte mě špatně, já mám češtinu ráda, ale některé argumenty mi přijdou opravdu hloupé. Argument číslo jedna: Čeština je, narozdíl od ostatních řečí, jazykem básníků. Teď se budu ohánět hlavně angličtinou, protože tu ovládám nejlépe (překvapivě), ale četli jste někdy Shakespeara v originále? Pokud ne, předkládám můj oblíbený Sonnet 51.

Thus can my love excuse the slow offence
Of my dull bearer when from thee I speed:
From where thou art why should I haste me thence?
Till I return, of posting is no need.
O! what excuse will my poor beast then find,
When swift extremity can seem but slow?
Then should I spur, though mounted on the wind,
In winged speed no motion shall I know,
Then can no horse with my desire keep pace.
Therefore desire, (of perfect'st love being made)
Shall neigh, no dull flesh, in his fiery race;
But love, for love, thus shall excuse my jade-
Since from thee going, he went wilful-slow,
Towards thee I'll run, and give him leave to go.

A teď mi někdo zkuste tvrdit, že angličtina není poetická. Sice se za těch pár set let mírně změnila, ale divy se s ní dají dělat pořád. Tady se pouštím na hodně tenký led, protože každý má trochu jiný vkus, ale mě čeština zas o tolik úžasnější nepřijde. Existují česky psaná díla, která bych nejraději vyházela oknem, ale najdou se i taková, kteá mají něco do sebe. Abych češtinu jen nekritizovala, třeba takový Karel Čapek dokázal hotové zázraky. A pokud by ho někdo přeložil do angličtiny, znělo by to pravděpodobně pěkně zvláštně. Tady hodně záleží na osobních preferencích, ale když už mi někdo tvrdí, že četšina je nejpoetičtější, znalost cizích jazyků typu čtyři písmenka z azbuky a slovo „cool" opravdu nestačí.

Další argument, který slýchám často, je ten, že čeština je bohatá, dokonce nejbohatší. Mám dojem, že tito lidé opět nemají co dočinění s cizím jazykem. Opět se budu snažit nějak smysluplně vyjádřit svůj vlastní názor. První, nejdůležitější myšlenka, kterou musím zmínit, je tato: Porovnávat jazyky mezi sebou je blbost. Už jen proto, že každý z nich je prostě trochu jiný, jinak používaný. Mimochodem, i angličtina má zrobněliny. Já je třeba nepoužívám nikde, přijdou mi, tedy alespoň některé, pěkně úchylné.

Vězměme si, pro změnu, třeba takovou japonštinu. Když jsem se začala učit, používala jsem vehementně všechny ostatní jazyky, hlavně češtinu a angličtinu, abych si usnadnila gramatiku. Teď, o více než půlrok později, vím, že je to sice dobrá pomůcka, ale japonština prostě nefunguje úplně stejně. Nechci se tady vyjadřovat v čem, budete mi prostě muset věřit (pokud byste ale o článek stáli, proč ne), ale věřte mi, nejde porovnat.

Ale zpět k bohatosti jazyka. Problém je, ve zkratce, ve dvou věcech. Ano, četšina je sice bohatá, ale angličtina má spoustu jednoslovných výrazů pro něco, co má Čech problém pomalu vyjádřit ve větě. (To se také vztahuje k používání angličtiny v češtině - nepovažuji to za prohřešek hodný trestu smrti ve chvíli, kdy to dává smysl a nejde jenom o předvádění toho, že dotyčný/á umí anglicky.) Chci tím říct, že každý národ má více výrazů pro jiné věci. Třeba se říká, že inuitština má šest různých slov pro sníh. V tomto ohledu čeština už tak bohatá není. Ha!

To, že má nějaký jazyk hodně slov, ještě nutně neznamená, že je bohatý, pokud ta slova 90% lidí nepoužívá. Ani synonyma to nezachrání. Můžeme mít milion výrazů pro jedno slovo, ale jiná věc je je taky použít. Tady si drze dovolím cizovat článek Vlasty, který jsem zmínila už na začátku: maminka, máma, matinka, matička, macecha, mamuška, mamka, mamina, maminečka... Je sice hezké, že máme tolik slov, ale kolik z nás má pro vlastní matku víc než dvě, tři oslovení?

A poslední argument (nebojte, už pomalu končím) je ten, že čeština je přece nejtěžší jazyk! Aha... Já teda nevím, ale když Čech prohlásí, že je hrdý na to, že umí nejtěžší jazyk na světě (což je, mimochodem, poměrně diskutabilní), mám chuť začít bít hlavou do zdi. Abyste mi rozuměli, s učením se jazyka mám tak trochu zkušenosti. A taky trošku čtu. Díky tomu vím, že když se někdo učí mateřský jazyk, jeho mozek funguje maličko jinak než ve starším věku u druhého jazyka.

Teď přijde druhý odstavec, na základě kterého mě asi ukamenujete, ale ne, já tenhle argument prostěneberu. Tito lidé se tváří, bůh ví jak to není úžasné, ale ono jaksi není. Každý umíme alespoň jeden jazyk a tím pádem nevidím důvod, proč bych se měla cítit nějak poctěna, že jsem Češka a umím mluvit česky. Jednoduše mi nejde na mysl, proč se lidé chlubí něčím, čeho dosáhli v podstatě omylem. Kdyby se narodili v Německu, třeba by podobně mluvili o němčině a na nějakou Českou Republiku z vysoka kašlali.


O co mi tedy vlastně jde? Proces učení se se v různých stádiích života podstatně mění. V dětství jsme jako houba, takže nasákneme prakticky cokoliv a učíme se kopírováním dospělých (hodně zjednodušeně) a nějaká gramatika (nedej bože věci jako syntax a morfologie) nám jsou slušně řečeno dost volné. I přesto, že máme dost velkou výhodu, spousta Čechů česky pořádně neumí a nemyslím si, že se tedy mají čím chlubit. Jakmile se začnete učit druhý, třetí, čtvrý... dvacátý jazyk, už to prostě nikdy nebude tak jednoduché. Dle mého názoru si za zvládnutí češtiny zaslouží poplácání po rameni jedině cizinci. A Češi za některé chyby jako mít x mýt lidově řečeno přes tlamu.

Abych tady ale svou mateřštinu jen nekritizovala, musím říct, že některé výhody přece jen má, a kterou bych jako student japonštiny rozhodně ráda zmínila. Jde o fonetický přepis. Spoustu lidí, které znám, má tendenci přepisovat japonštinu přes angličtinu a češtinu zavrhuje, protože to vypadá divně. Musíte ale uznat, že pro člověka, který japonštinu ani angličtinu v životě neviděl, je snazší správně přečíst Jasutaka Cucui než Yasutaka Tsutsui. Celkově nám proto čeština usnadňuje výslovnost a přepis některých jazyků (rozhodně ne všech). Angličené také nemají takový luxus jako my - co si napíšeme, to taky přečteme.

Shrnuto a podtrženo, možná si teď myslíte, že češtinu nenávidím a už si připravujete dlažební kostky. Tak to není, češtinu mám ráda. Problém je v tom, že mi vadí lidé, kteří se zbytečně obávají o osud naší mateřštiny, argumentují naprosto nelogicky, srovnávají nesrovnatelné a jako vrchol všeho ještě nejen že neumí žádný cizí jazyk (kromě již zmíněných čtyř písmenek z azbuky, když se kdysi dávno museli učit rusky), ale dělají v češtině chyby, za které bych si já osobně šla hodit mašli.

Na druhou stranu ale nejsem zastáncem naprostého zavržení češtiny. Jasně, ve světě se nedomluvím, ale když už jsem se jednou tenhle jazyk naučila jako první a používám ho jako spolehlivý dorozumívací prostředek, nějak ho netoužím vyměnit za angličtinu, dokonce ani japonštinu. Můžete namítnout, že přece čtu dost knih anglicky, což by mohlo naznačovat, že česky umět nechci. Ano, anglicky čtu v originále, protože pro mě je angličtina stejně krásná, bohatá a poetická jako čeština a rodilí mluvčí s ní pracují jednoduše jinak. České autory bych v angličtině rozhodně nikdy nečetla.




To by bylo pro dnešek všechno. Pokud byste stáli o další podobně laděný úvahový článek, taky dejte vědět, plánovala jsem jich do budoucna trochu víc, hlavně co se týče té japonštiny. (Ale rozhodně ne na úkor recenzí). Moc se omlouvám za délku článku, doufám, že jste moc netrpěli, a pokud máte chuť napsat mi váš názor, směle do toho.


3 komentáře:

  1. Jsem ráda, žes tenhle článek napsala, vlastně jsem se na něj docela těšila a jeho čtení jsem si opravdu užila. Většinou jsem souhlasně kývala nebo ti dávala za pravdu, i když sama jsem třeba onu myšlenku nevyjádřila, ani mě ji vyjádřit nenapadlo.
    Shrnutí? Každý jazyk může být bohatý, poetický, těžký, zajímavý a obdivuhodný. A naopak. Je to čistě subjektivní.

    :)

    OdpovědětVymazat
  2. Osobně mám ráda češtinu i angličtinu, ale pocitově je mi bližší angličtina, nemůžu si pomoct. Proto se snažím psát povídky i v angličtině, i když někdy narážím na hranice svých znalostí, musím použít jiný výraz než zamýšlím a ten jiný si vyhledat... ale to je v pořádku, to všechno je součástí učení se. Každopádně si myslím, že ti, kteří téma čeština vs. ostatní jazyky příliš řeší, by se měli chytnout za nos a raději věnovat důležitějším věcem. Čeština přetrvá i nadále, protože se stále najde spousta lidí, kteří ji budou preferovat nad ostatními jazyky. A i kdyby náhodou někdy v budoucnu vymizela, bude to přirozený vývoj, tak proč se mu bránit? Zakončím to tak, že si sice myslím, že každý jazyk má své kouzlo a něco do sebe, ale kdybych se narodila jako anglická rodilá mluvčí, byla bych spokojenější, protože by mi to otevíralo širší obzor než čeština jako mateřský jazyk.

    OdpovědětVymazat
  3. Podle mě má každý jazyk něco o sebe, výhody i nevýhody, krásy i vady. :)
    Já mám češtinu nejradši a přijde mi krásná, ale nejspíš z toho důvodu, že k ní mám samozřejmě hodně blízko, znám její zákoutí víc než u jiných jazyků (no určitě víc než hodně Čechů češtinu) a tak. :) Myslím si ale, že kdybych nějaký jazyk cítila stejně dobře, pak bych si určitě zamilovala mnohé další.
    Angličtinu jsem vždycky měla ráda a tvořila si k ní cit a vím, že i ona může být krásná a poetická. Před rokem jsem se navíc začala učit francouzsky a hned jsem se zamilovala. :)

    I při psaní někdy narazím na větu, která by tak skvěle zněla anglicky nebo francouzsky, ale česky ji prostě tak hezky napsat nedokážu. :D
    Překlady mi tedy leckdy přijdou dost ohemetné, jelikož v každém jazyku zní lépe něco jiného a vždy to něco ztratí...

    OdpovědětVymazat