10. 9. 2015

[RECENZE] Colorless Tsukuru Tazaki and His Years of Pilgrimage

Originální název: 色彩を持たない多崎つくると、彼の巡礼の年 (Shikisai o motoanai Tazaki Tsukuru to, kare no junrei no toshi)
Autor: Haruki Murakami
Překladatel: Philip Gabriel
Vyšlo: 2015
Nakladatelství: Vintage
Počet stran: 298
Formát: Paperback
Anotace: Tsukuru Tazaki had four best friends at school. By chance all of their names contained a colour. The two boys were called Akamatsu, meaning ‘red pine’, and Oumi, ‘blue sea’, while the girls’ names were Shirane, ‘white root’, and Kurono, ‘black field’. Tazaki was the only last name with no colour in it. One day Tsukuru Tazaki’s friends announced that they didn't want to see him, or talk to him, ever again. Since that day Tsukuru has been floating through life, unable to form intimate connections with anyone. But then he meets Sara, who tells him that the time has come to find out what happened all those years ago. 






Jak určitě víte, jsem obrovský nadšenec do všeho, co se týká Japonska. A zároveň nepatřím mezi velké fanynky Haruki Murakamiho, který je momentálně jeden z nezjnámějších japonských autorů moderní doby. O jeho úspěchu svědčí snad už jen fakt, že běžní smrtelníci nikoho jiného ani neznají. Jeho knihy mi nic moc neříkají a co se týče japonské literatury, mám mnoho jiných favoritů, ale z nějakého důvodu jsem téhle knize chtěla dát šanci. Nepřišla mi nějak přehnaně romantická a už z anotace mi bylo jasné, že půjde o trochu něco jiného. 

Než se ale dostaneme k tomu jinému, pojďme se podívat na to, co zůstalo stejné. Murakamiho knihy mi totiž připadají jako ty samé motivy pořád dokola. Například jazzová hudba. Je úplně v každé knize, kterou jsem prozatím četla. Stejně to je i s atmosférou a typem postav. V tomhle si trochu nemůžu pomoct, ale připadá mi to trochu jako cílené opakování toho samého druhu postavy proto, že to prostě mělo úspěch.

Hodně lidí vyčítá Murakamimu jistou komerci jeho děl a já se k nim po přečtení téhle knihy mohu směle řadit. Opravdu, nejde jen o toho stejného osvědčeného hlavního hrdiny, vnitřních konfliktů a podobných věcí, které se už osvědčily, ale jde mi hlavně o naprosto nepodstatné erotické scény, o kterých nechci nic moc prozrazovat, ale pokud mě čtete déle, víte, že já vydržím hodně, i Kotletu, takže tady mi jde jen o to, že jsem nabyla dojmu, že tam podobné scény jsou právě jen kvůli tomu, jak moc jsou u současných čtenářů populární.

Co mi naopak ale vůbec nevadilo a vím, že spousta lidí, podle recenzí na GoodReads, s tím problém měla, jsou deprese, které Tsukuru měl. A to jen z jednoho prostého důvodu - donutily mě se opět zamyslet nad tím, kdo jsem a kdo chci být, a takové knihy mám opravdu ráda. Někdo to může vnímat jako pouhé fňukání a ano, myslím, že je to pravda, ale jako člověk, který si prošel depresemi, můžu říct, že mu tak trochu rozumím a každý má právo občas fňukat (ne tolik jako Tsukuru, ale i tak).

“I have no personality, no defined color. I have nothing to offer to others. This has always been my problem. I feel like an empty vessel.” 

Teď ale k těm věcem, které mě opravdu zaujaly a proč se mi tahle kniha, narozdíl od některých jiných, líbila. Zaprvé je to děj. Ano, nemám ráda romantiku a pokud se v knize vyskytuje, nedokážu k ní pak přistupovat objektivně. Což většinou stejně nedělám, ale alespoň částečně se o to pokouším. Co se týče tohoto díla, v něm se sice partnerské vztahy řeší, ale jen velmi povrchně, hlavní je tu totiž vztah mezi přáteli a také dospívání.

Jediná věc, která mě rozčilovala na hlavním hrdinovi, nebyla ta, že spor se svými přáteli neřešil rovnou ve chvíli, kdy vznikl, nicméně Tsukuru čekal dvacet let, než mu došlo, že by možná bylo dobré si to vyříkat. Což o to, možná to odráží, nebo dokonce kritizuje, typicky japonskou nechuť pouštět se do konfliktů. Harmonie je vždy na prvním místě. A i když trochu chápu jeho zklamání a trauma, které ho pak doprovázelo, jsou chvíle, kdy jsem s ním zas tolik nesouhlasila.

Co mě na téhle knize ale nejvíc překvapilo byl fakt, že ačkoliv se toho zas tak moc neděje a o nějaké akci se nedá ani mluvit, kniha je neobyčejně čtivá. Plyne svým tempem, ale někdy jsem si nemohla odpustit ji číst do časných ranních hodin. Psychologická stránka příběhu mě zajímala hodně a protože nechci spoilerovat, prozradím jen, že každý v téhle knize má svůj vlastní problém, a ne jen Tsukuru, jak si sám myslí.

“No matter how quiet and conformist a person’s life seems, there’s always a time in the past when they reached an impasse. A time when they went a little crazy. I guess people need that sort of stage in their lives.” 

Ohledně stylu, kterým je kniha napsaná, myslím, že Murakamiho styl se od ostatních děl nijak výrazně neliší. Pro vás, co běžně nečtete japonské autory, by se mohla zdát jeho díla trochu podivná po jazykové stránce, ale věřte mi, že Murakami je zatím ten „nejzápadnější" autor, kterého jsem četla. Jistě, existuje spousta více typicky japonských děl, ale pokud bych se chtěla pouštět do toho, kdo je jak japonský, myslím, že bychom tu strávili velice dlouhou dobu.

Co úroveň angličtiny? Pro mě osobně nijak těžká nebyla a myslím, že někdo, kdo na čtení v angličtině není moc zvyklý, nebude mít nějak extra velký problém. Co se týče toho, na kolik je angický překlad lepší než český, vám zatím nedokážu říct. Jednak se mi české vydání nedostalo do ruky, jednak neumím japonsky dostatečně dobře na to, abych si dovolila porovnat překlad a originál.


Hodnocení
Nakonec jsem se rozhodla udělit knize tři a půl hvězdiček z pěti, na GoodReads tedy čtyři. Vážně tahle knížka nebyla zas tak špatná, jak jsem čekala, a docela jsem si jí užila. Obsahuje pro mě pár zajímavých myšlenek a i když je podle mě až moc komerční a můj názor na Murakamiho nezmění, myslím, že patří k tomu lepšímu, co autor prozatím napsal. Pokud s ním začínáte a jako já si na romantiku moc nepotrpíte, tahle kniha je právě pro vás.

2 komentáře:

  1. Já jsem naopak z knihy byla krapet zklamaná, mám raději jeho knihy s fantaskními prvky a prolínáním reality a fikce, proto pro mě vrcholem jeho tvorby nadále zůstává Kafka na pobřeží a 1Q84. Bez nich je Murakamiho tvorba dle mého názoru tak trochu nemastná, neslaná. Murakamimu větší rozsahy sluší, příběh postupně nabobtnává a objevuje se v něm mnoho motivů. Na druhou stranu je ale také pravda, že občas by mu krapet proškrtání také neuškodilo.
    Na Bezbarvém Tsukuru Tazakim se mi líbilo právě zaměření na téma přátelství namísto vztahu milostného, barevná symbolika i otevřený závěr, příliš odvázaná, jak jsi zmínila, jsem nebyla z neustálého stěžování si hlavního hrdiny. Kdybych ji měla zhodnotit na stupnici, budu hodnotit podobně jako ty a řeknu lepší průměr a tedy něco nad tři hvězdičky. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Víceméně souhlasím s S. Whitney. Mně se tento Murakamiho román nelíbil, ačkoliv ho mám hodně ráda. Mé hodnocení by bylo ještě přísnější - dala bych mu hvězdy jen dvě. Byla jsem velmi zklamaná - na knihu jsem se velice těšila, objednala si ji v angličtině hned, jak byla přeložena. Těšila jsem se na nadpřirozeno a to tam nebylo. Hlavní hrdina byl se svým věčným stěžováním a pasivitou jednou z nejnesympatičtějších literárních postav, na jaké jsem zatím narazila!

    OdpovědětVymazat