6. 11. 2015

[RECENZE] Metro 2033

Originální název: Метро 2033
Autor: Dmitry Glukhovsky
Překladatel: Natasha Randall
Vyšlo: 2011
Nakladatelství: Gollancz
Počet stran: 458
Formát: Paperback
Anotace: The civilization most northern outpost, a lonely metro station, attacked by mysterious creatures that somehow have awoken in the recent war. The world lies in ruins, the surface is contaminated, and a prey to the sun's deadly rays. One last human remnant have sought protection in the Metro, the world's largest nuclear bomb secure bunker, where stations have been transformed into small city states with their own ideologies and governments. Everywhere there is a constant struggle for living space, water filters, electric heaters and fungal cultures, all while darkness and terror reigns in the tunnels. A young man is forced out on a dangerous journey through the subterranean maze of tunnels, shafts and sidings, where nobody knows what to expect around the next corner.




O Metru jsem slyšela asi před třemi lety a od té doby jsem na něj narážela úplně všude. V knihkupectví, na internetu, všude na něj byly různé odkazy, až jsem si konečně přečetla anotaci. Díky té jsem se rozhodla, že si tuhle knihu musím rozhodně přečíst. Vždyť science fiction od ruského autora jsem zatím ještě nečetla. Ne, dokonce ani Lukjaněnka (což vlastně není Rus, ale to nevadí). A musím říct, že mě Metro velmi příjemně překvapilo.

Ocitáme se v moskevském metru. Po poslední válce je povrch Země neobyvatelný a mnoho lidí uniklo právě do podzemí. Autor vás, obrazně řečeno, hodí přímo do vody a čtenář nemůže dělat nic jiného, než plavat. Spousta věcí se ale vysvětlí v průběhu děje, takže se nemusíte bát toho, že by na konci vyvztaly nějaké nezodpovězené otázky. Ze začátku děj plyne pomaleji, od padesáté stránky se ale rozběhne a jedna akce střídá druhou. Kompozice Metra mi lehce připomínala počítačovou hru, nevím ale, jestli to spíše není způsobeno tím, že jsem podobný názor četla v nějaké jiné recenzi.

Metro není ale jen spousta akce, musím se totiž přiznat, že když jsem dočítala posledních pár kapitol, což bylo dost pozdě v noci, necítila jsem se úplně nejlépe. Většinou mě knihy vůbec nevyděsí, ale v tomto případě s klidným svědomím prohlašuji, že jde, alespoň tedy z menší části, o horor a že Glukhovsky si s děsivými scénami poradil skvěle. Navíc pokud hledáte knihu, která má opravdu silnou atmosféru, rozhodně Metro doporučuji.

Nejsympatičtější postava je překvapivě hlavní hrdina, Artyom. Hodně často jsem ho litovala, občas bych mu nejradši dala jednu výchovnou, ale nakonec jsem si ho opravdu oblíbila. Jediné, co mi ve spojitosti s ním trochu vadilo, byl fakt, že ze spousty situací vyvázl jen pouhou náhodou. Já nemám okaté náhody a ráda, ale v téhle knize mi po určité době už nevadily (tohle byl trapný pokus o to, abych obešla spoilery).

Další věc, která mě naprosto nadchla, byly reálie. Autor svůj příběh zasadil do moskevského metra, stvořil úžasnou společnost skládající se snad ze všech světových ideologií (od Svědků Jehovových přes komunisty a nacisty až po dost svérázné sekty), do svého světa vnořil různé lidi s různým smýšlením a názory, ale hlavně díky tomu všemu funguje příběh tak, jak má.

Mám jen jedinou výtku, protože se celý příběh odehrává v podzemí (tedy, většinou) a hlavní hrdina se pohybuje po více stranicích, dost často mi chyběla mapa. Zkuste si schválně najít mapu metra v Moskvě. Je opravdu obrovská a nepřehledná a když jsem se pokoušela sledovat Artyoma alespoň prostřednictvím map na internetu, častokrát se mi stalo, že byly stanice pojmenované úplně jinak. Ve čtení mi to ale nijak extra nebránilo, tahle kniha by se v podstatě dala číst i bez mapy, ale já se ráda orientuji, takže pro mě je to velmi důležitá součást příběhu.

Nemohu si odpustit také pár slov ke konci. Ohromě mě bavil a musím přiznat, že posledních několik stran jsem překonala dvakrát rychleji než normálně a po poslední větě jsem jen nevěřícně zírala. Nevím, do jaké míry byl pro ostatní tenhle konec konkrétní, já osobně jsem ale opravdu nemohla uvěřit tomu, co se stalo, a nakonec si našla svůj vlastní výklad. Jestli je to pravda nebo ne je lehce nepodstatné, důležité je, že konec je jednou z důvodů, proč je tahle kniha naprosto úžasná.

Úroveň angličtiny v téhle knize není nic těžkého, takže bych jí doporučila i lidem, kteří ještě v angličtině nic nečetli, ale viděla bych ji spíše jako úroveň C1 než B2. Mimochodem, jasně si uvědomuji, že jsem si mohla v pohodě přečíst český překlad a ne ten anglický, nákup Metra byl ovšem naprosto spontánní a když už jsem v ruce držela anglický překlad, nechtělo se mi hledat ten český. Navíc, ono je ve výsledku docela jedno, do jakého jazyka je daná kniha přeložena, důležitý je pouze výsledek.


Hodnocení
U téhle knihy si nemohu odpustit obrovskou míru subjektivity. Sice nebyla úplně perfektní, já jsem ale hltala jednu stránku za druhou a nesmírně si příběh užívala, proto si podle mě zaslouží pět hvězdiček z pěti. Existuje i druhý díl, Metro 2034, na který se rozhodně chystám, ale který bohužel nenavazuje. I tak se na něj ovšem těším a tiše doufám, že se s Artyomem ještě setkám,

2 komentáře:

  1. Výborná recenze :) Zrovna jsem dočetla Budoucnost od Glukhovskyho a na Metro se taky určitě chystám :) Jsem na něj hodně zvědavá :)

    OdpovědětVymazat
  2. Zrovna u Metra je anglický překlad jedna z nejhorších možností. Kohokoliv, kdo je alespoň trochu znalý ve struktuře ruštiny, překlad stanic přímo bolí. Divadelní stanice, se dočkává rovnou dvou fonetických přepisů (slovo převzaté z angličtiny do azbuky a pak zpátky do latinky) a člověk se pak divý, že stanici nenajde na mapě.
    Nemluvě o tom, že Natasha si vytvořila vlastní profil hlavního protagonisty a její překlad se spíš podobá přepisu. Moc rusů neznám, ale nikdy jsem ani neslyšela o nějakém, co by se 'červenal jako panna'.

    OdpovědětVymazat