27. 5. 2016

[RECENZE] Děti vánice

Autor: Tereza Matoušková
Nakladatelství: Epocha
Vyšlo: 2016
Počet stran: 192
Formát: Paperback
AnotaceNárodům Podmoří vládnou zasvěcení – elitní čarodějové. Někteří studují zákony fungování magické energie, jiní navrhují složité stroje... a další bojují. Málokdy táhnou za jeden provaz a následky občanských válek vyrývají do podoby světa hluboké jizvy. 
Jenže ne vždy zabíjí pouze bojová magie. Když kouzla ponechaná napospas osudu zdivočí, sama se stávají hrozbou. Zorena Rútid sebrala posily a táhne spolu se svým druhem na pomoc Lerienu zmítanému nepokoji. Cestou je však stihne vánice. Záhy se ukáže, že v horách na čaroděje čekají větší problémy než sněhové závěje. Odkázáni sami na sebe čelí chladu a stínům minulosti. Zapomenuté i té nedávné.






Po dvou skvělých knihách, které jsem měla tu čest číst a recenzovat, Hladová přání a Vílí kruhy, jsem se dostala k dalšímu počinu z pera české spisovatelky Terezy Matouškové. Nebudu zdržovat zbytečně dlouhým úvodem, holt mi psaní zabralo trochu delší dobu (na to, že jsem původně plánovala stihnout recenzi ještě před křestem, haha), nicméně nakonec si můžete, i když s drobným zpožděním, mé dojmy přečíst.

Oproti předchozím knihám je vidět, že se autorka posunula dopředu - s každým příběhem, který se mi dostal do ruky, jsem ten posun vnímala a už během čtení Dětí vánice jsem se těšila na cokoliv dalšího, co Temnářka napíše. Tahle kniha mě totiž neskutečně bavila, hlavně tedy zápletka, která sice není nikterak složitá, ale posunuje se kupředu přímo ideálním tempem a ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že není zas až tak originální, zvlášť v druhé polovině knihy přijdou některé zvraty (ani tak ne dějové, spíš určitá fakta, která se objasnila až později), které mě osobně dost překvapily a potěšily.

Velký palec nahoru musím dát taky za konec, často se v knihách vyskytují takové ty 100% happy endy, ale autorka svým postavám rozhodně nic neulehčuje a často je staví před situaci, kdy to nejlepší řešení nemusí být nutně to nejhumánnější, takže si čtenář užije nějaké to morální dilema. A mimoto také hromadu krve a vnitřností sem tam okořeněných nějakou tou intimnější scénou, takže pokud tvorbu Temnářky neznáte, pro jistotu tuhle knihu nedoporučuji dětem nebo lidem, kteří špatně snášejí sem tam nějakou tu ztracenou ledvinu nebo seškrabávání mozků ze zdí.

Novinkou je také časté odbočování od hlavní linky a více prostoru pro minulost hlavních hrdinů, konkrétně Zoreny. Ne že by čtenář neměl šanci ji poznat v předchozích knihách, zde je jí věnováno mnohem víc prostoru a pokud si dobře pamatuji, jde o vzpomínky na v podstatě dvě události v Zorenině životě (nebo spíš na dva lidi). Logicky tu tedy nejvíce prostoru dostává Zorena, jedna z mých nejoblíbenějších postav. Během čtení jsem si ale také o mnoho víc oblíbila Atalana. Docela by mě zajímalo, jak se jeho malý problém bude vyvíjet dál.

Nakonec musím, jak jinak, zmínit i grafickou podobu knihy. Tu má na svědomí opět Alena Kubíková a musím říct, že jak obálka, tak i veškeré ilustrace uvnitř se moc povedly a nejen že dokázaly skvěle dokreslit atmosféru příběhu, ale samy o sobě byly opravdu působivé.


Hodnocení
Celkově jsem knihu ohodnotila čtyřmi hvězdičkami z pěti a rovnou jí doporučuji všem, kteří mají v oblibě fantastiku a hledají kvalitního českého autora. Stejně jako ostatní knihy Terezy Matouškové, i Děti vánice stály za to a já se nemůžu dočkat dalšího díla. 

Žádné komentáře:

Okomentovat