23. 12. 2016

[RECENZE] Lala

Originální název: Lala
Autor: Jacek Dehnel
Překladatel: Michael Alexa
Vyšlo: 2016
Nakladatelství: Větrné mlýny
Počet stran: 420
Formát: Paperback
AnotaceTato kniha se rozprostírá někde mezi tradicí rodinné ságy, životopisem, románem o dospívání a nikdy nekončícím rozhovorem. Sledujeme příběh ženy, která v životě měla vždy více rozumu než štěstí. A právě díky tomu bezpečně a relativně klidně prožila nejděsivější století v dějinách Evropy. Perspektiva dospívajícího vnuka, z níž sledujeme minulé i současné osudy hlavní hrdinky, dodává knize specifický půvab...







Po dočtení této knihy jsem několikrát měnila názor a hodnocení - nevěděla jsem, co si o knize myslet. Lala mi přišla jako recenzní výtisk z nakladatelství Větrné mlýny (kterému tímto moc děkuji) a zaujala mě jednak anotací, jednak tím, že autorem je Polák. Z Polské literatury znám pouze dva autory - Sapkowskiho a Pilipiuka, takže je nasnadě, že jsem se těšila na to, až si rozšířím obzory.

Určitě nejsem sama, kdo miluje vyprávění starých lidí. Poslouchat history z doby, kterou si můžete jenom představovat, mnohem lidštější dějiny, než jak vám je předkládají historické dokumenty a hodiny dějepisu ve škole. Přesně o tom tato kniha je. Autor v ní zachycuje autentické vzpomínky vlastní babičky, která je bohužel na konci své životní cesty a mnoho svých příběhů již zapomíná. Historie její rodiny je velmi svérázná a pestrá a zaručeně vás zahřeje u srdce. 

Ačkoliv autentičnost jistě každý čtenář ocení, už tolik neoslní délka. Já osobně jsem třeba musela knihu po dvou, třech kapitolách odložit, i když mě stále bavila - prostě pro mě bylo těžší soustředit se na třeba sto stran v kuse. Ovšem čtyři sta stran, to je podle mě na knihu podobného ražení trochu moc. I když autor píše opravdu skvěle a historie jeho rodiny mě upřímně zajímala, musím se přiznat, že po tří sté stránce mi Lala začala lézt i ušima.

„Prababička Broklová se vypařila. 
Všichni ji s hrůzou hledali po celém domě, po loukách a sousedních vsích, až se babička Wanda po několika hodinách vrátila z Kielců s povozem. Sršela z ní dobrá nálada a řekla: ,Prožila jsem devadesát let a ani jednou jsem si nenechala udělat trvalou."

Při čtení Laly jsem měla jeden podstatný problém - spoustu jmen, která se mi hlavně ze začátku neustále pletla. Polská jména (a názvy míst) v kombinaci s lehce nekonzistentním vyprávěním mi dal pořádně zabrat. Kniha navíc neobsahuje žádný rodokmen, což by mě osobně opravdu pomohlo, protože nezřídka jsem se začala ztrácet ve všech možných autorových příbuzných. Nicméně ve druhé polovině knihy se to o hodně zlepšilo, jednak zde nevystupovalo tolik postav (dost z nich bylo po smrti), ale hlavně jsem byla schopná si většinu z nich zapamatovat.

Pokud máte rádi vyprávění, nenechte se odradil tloušťkou knihy. Určitě si ji přečtěte, autorův styl opravdu věrně napodobuje vyprávění - přeskakuje z jednoho na druhé a zmiňuje nepodstatné detaily, které jsou ale velmi zajímavé a většinou pomáhají dokreslit atmosféru dané doby. Já jako člověk, kterého dějiny zajímají, jsem si nejvíc užívala pasáže z dob druhé světové války. Protože o Polsku se toho zrovna moc neví, bylo zajímavé si přečíst něco o tom, jaké tam panovaly poměry během okupace.


Hodnocení
Celkově jsem se knihu rozhodla ohodnotit čtyřmi hvězdičkami z pěti. I přes drobné obtíže co se týče jmen jsem si tenhle román neskutečně užíval. Pokud máte rádi historii a zároveň vyprávění tet a babiček, rozhodně se do Laly pusťte a nenechte se odradit délkou. Na závěr přidávám jeden úryvek, který mě z celé knihy zaujal snad nejvíc:


„Přijeli k domu, koně uvázali ke stromům a toho kapitánova odvedli do chléva, ze kterého vyhnali krávu. Uvelebili se na dvoře, v zahradě i v pokojích. A pak to přišlo. Babička, moje devadesátiletá babička, která se obvykle belhala po domě v nějakém vdovském kabátku a rozšmajdaných botách, shrbená pohodlná bábinka se objevila v celé své kráse kyjevských salónů roku 1900; přesně taková jako na portrétu nad krbem. Šaty z tmavého hedvábného taftu až k zemi, záložky, volánky, vlnky, hůlčička v jedné ruce a v druhé vějíř z pavích per, ve vlasech zlatá síťka s perlami... Vstoupila do dědečkovy pracovny. 
Na stole seděl německý oficír, jednu nohu přes druhou, a jen tak mimochodem poklepával bičíkem o naleštěné holínky. A babička na něho, samozřejmě polsky, neznala žádný cizí jazyk, strašný jazykový antitalent, pětadvacet roků žila v Kyjevě a nepochytila rusky, ani co by se za nehet vešlo - a její francouzština, škoda slov..., takže polsky, nic jí nevadilo, že jí Němec nerozuměl ani slovo. ,Pokud vás to doma neučili, tak vězte, že pokud žena stojí, pán by neměl sedět, a už vůbec ne na stole, posaďte se na židli, protože tenhle kus nábytku slouží k něčemu úplně jinému.' 
Mávla hůlkou a skoro ho shodila ze stolku, pak mu ukázala na křeslo, podívala se na něho přes lorňon a podala mu štos dokumentů, u nichž visely nějaké obrovské lakové pečetě. 'Toto jsou papíry od arciknížete Ferdinanda, že je můj majetek osvobozen od všech rekvizicí ve válce i v míru.' 
Důstojník se na ně podíval, přečetl, potichu se zasmál a pak se začal omlouvat, že v Říši už nejsou knížata, že je Třetí říše a jeden Führer a že ty dokumenty bohužel nemají žádnou pravomoc. Stál přitom ale před babičkou v pozoru, a než se svými vojáky odjel, vždycky se jí v úctě klaněl až k zemi."

Žádné komentáře:

Okomentovat