21. 3. 2017

[RECENZE] Po otřesech

Originální název: 神の子どもたちはみな踊る  
Autor: Haruki Murakami
Překladatel: Tomáš Jurkovič 
Vyšlo: 2010
Nakladatelství: Odeon
Počet stran: 160
Formát: Hardback
AnotaceRoku 1995 postihla Japonsko dvojí katastrofa: v lednu zemětřesení v Kóbe a o dva měsíce později sarinový útok v tokijském metru. Povídky tohoto souboru se odehrávají právě v čase mezi těmito událostmi. Setkáme se s mladou dívkou, která se zakoukala do staršího muže, máme tu bohatou podnikatelku cestující po Thajsku, kde je konfrontována s láskou i smrtí, čteme o obřím Žabákovi, který se pokouší zachránit město. I zde využívá Haruki Murakami stejná témata jako ve svých slavných románech.




Před nějakou dobou jsem se rozhodla dát Murakamimu, kterého obecně moc nemusím, další šanci, a to v podobě sbírky, která se, jak jste mohli vyčíst z anotace, točí kolem událostí roku 1995 (o druhé jmenované, útoku v metru, shodou okolností píšu seminární práci). Na Murakamiho nízké hodnocení na GoodReads i Databázi jsem se rozhodla ignorovat, protože takhle dopadl i můj oblíbený Afterdark a Bezbarvý Cukuru Tazaki. Nicméně musím připustit, že ani Po otřesech Murakamiho v mých očích nijak nepovýšilo.

Začneme tím, za co autora kritizuji celkem pravidelně. Zaprvé je to monotónnost jeho příběhů - jako by už asi po dvacáté páté vykrádal sám sebe. Jednotlivé povídky tak přestávají být zajímavé. Stejné nejsou jen náměty, ale opakují se i různé detaily. Někomu to může přijít zajímavé, ale pro mě je jeho posedlost jazzem už trochu otravná - minimálně jedna jeho postava musí poslouchat jazz a ideálně zmínit alespoň pět skladeb. Jinak tomu není ani u téhle sbírky.

Další problém, které jsem s touto knihou měla, jsou postavy, beznadějně homogenní a nepropracované. Chovají se podobně, mluví úplně stejně a opravdu bych měla problém k nim po dočtení přiřadit jména, protože to vypadá, jako by autor stále používal asi pět osvědčených postav pořád dokola. To očividně není problém pouze téhle knihy, originalita celkově není jeho silnou stránkou.

V jedné z povídek, Žabák, zachránce Tokia, se navíc také setkáme s pokusem o magický realismus. Pokusem, protože po nevydařeném Spánku, o kterém jsem také kdysi dávno psala, mám dojem, že se autor o magický realismus sice pokouší, ale většinou z toho vzniká taková bizarní fantastika, která nejen že nefunguje, ale na čtenáře působí dost zvláštně. Navíc velkým mínusem pro mě bylo to, že většina povídek končila naprosto bez jakékoliv pointy.

Ovšem abych jen nekritizovala, z celkových šesti povídek se mi opravdu líbily dvě - Thailand, ze které jsem cítila něco jako originálnější námět a zajímavější postavy, i když tu byl (překvapivě) zase jazz, a Krajina s žehličkou. Krajina mě zaujala hlavně tím, že v ní autor použil nejen hovorovou češtinu, ale také nářečí pro překlad jiného dialektu.

Nejsem žádný odborník, takže nemůžu říct, nakolik dobrý to byl nápad, ale za sebe jako čtenáře můžu říct, že i když to ze začátku působilo dost strojeně, zvykla jsem si. Jedinou nevýhodu vidím v tom, že jsem se celkem dlouho nemohla oprostit od pocitu, že v knížce mluví Moravák, a ne Japonec. Což je ale spíše způsobeno tím, jakým způsobem se na nářečí nahlíží tady u nás, jinak to je podle mě překlad nejen odvážný, ale i povedený.


Hodnocení
Na Goodreads jsem tuhle knihu hodnotila třemi hvězdičkami z pěti. Jak jsem psala, dvě z povídek mě zaujaly více, na druhou stranu ale ale nemůžu ubránit dojmu, že Murakami (stále) vykrádá sám sebe a jeho motivy jsou pro mě už trochu únavné. Chystám se ale i na jeho další knihy, takže jsem ho zatím zcela nezavrhla a jsem zvědavá, jestli se mi od něho podaří najít knihu, ze které bych byla opravdu nadšená.

2 komentáře:

  1. Nevím, jestli je to kouzlo Murakamiho stylu nebo naopak mínus jeho tvorby, že většina knížek má podobného hlavního hrdinu, podobná témata a tak. Tuhle povídkovou sbírku jsem četla a taky se mi něco líbilo víc, něco míň. Ale celkově to nebylo špatné. Jen už po čtyřech knížkách od tohoto autora po dalších nesahám, nebo jen opravdu zřídka. Mám vztah k Norskému dřevu, to je prvotina, co jsem četla, takže mě to samozřejmě oslovilo nejvíc. A pak taky Spánek byl hodně dobrý. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Já přečetla Po otřesech loni v listopadu a od té doby sepisuji recenzi... Obvykle nečtu jiné recenze, než napíšu svoji, abych nebyla ovlivněná, ale nevydržela jsem. Tato povídková kniha pro mě byla prvním setkáním s Murakamim a zároveň taky velkým zklamáním. Nevidím tam žádný velký filozofický přesah, neoslovilo mě to, a ten Žabák, ten mě zabíjel úplně. Budu se hodně přemlouvat k dalším Murakamiho knihám, ale šanci mu v budoucnu určitě dám... Díky za skvělý článek, ve spoustě věcí se shodneme :)

    OdpovědětVymazat